Rozhovor se Zdeňkem Papouškem, nezávislým kandidátem do Senátu za KDU-ČSL

3. října 2014

Sdílejte s přáteli

PhDr.Zdeněk Papoušek vystudoval sociologii a následně polovinu svého života věnoval sociální práci: 20 let ve Fondu ohrožených dětí a 7 let práce s propuštěnými vězni. Třetinu svého života strávil na středních školách jako učitel: 13 let na Biskupském gymnáziu v Brně a 5 let na Církevní střední zdravotnické škole v Brně. Vyučuje společenské vědy – Psychologii, sociologii, politologii, právo, ekonomii a filosofii. Se svou manželkou Marií má 3 syny, Matěje, Šimona, Jonáše, a čerstvě i vnučku Kláru.

Proč se chcete stát senátorem?
Zatím jsem ve svém životě vyzkoušel, co je takzvané aktivní volební právo, tedy právo chodit k volbám. Teď, když mně KDU-ČSL učinila nabídku, abych za ni kandidoval do Senátu, naskýtá se mi možnost zakusit, co je pasivní volební právo, tedy právo být zvolen. Chci na vlastní kůži zažít, co obnáší volební kampaň, předvolební boj a práce senátora. Zkrátka je to výzva a je skvělé, že ji se mnou sdílí i velké množství středoškolských a vysokoškolských studentů. Dosud znali tyto věci jen teoreticky a nyní si mohou vše ověřit v praxi tím, že se účastní kampaně. Zapojují se do ní velmi odhodlaně, vehementně a dobrovolně. Jsou to tvořiví, kritičtí a bystří lidé, se kterými je radost spolupracovat.

O co byste se jako senátor nejvíce zasazoval?
Chtěl bych se hlavně zaměřit na oblasti týkající se dětí, zejména pak těch, které nemohou být z různých důvodů vevlastních rodinách, tedy dětí, pro něž se vžil oprávněně název ohrožené. 

Není to příliš nepolitické téma?
Na první pohled možná, na druhý už tak ne. Nedopustím se snad zjednodušené heslovité zkratky, když prohlásím, že jsou-li ohroženy děti, je ohrožena celá společnost. Funguje to tak, že nedá-li se člověku v dětství to, co je potřeba, je-li vystaveno špatné výchově, pochybným vzorům, neřkuli že je dítě týráno, vytváří se v něm nepravé, falešné já. Člověk již v dětství ztrácí svoji identitu, autenticitu, naučí se chovat tak, jak si žádá okolí, nejedná samo za sebe. To, že žije, jenom hraje. V dospělosti pak nebude jiný. Klasickým modelem může být vzorný manžel nebo pilný úředníček. I když tyto karikatury nic dobrého nepřinášejí, může to být ještě horší, když člověk nahradí potlačenou identitu identitou novou, brutální, násilnickou, uzurpátorskou. Příkladem toho jsou mnozí diktátoři (včetně toho, který rozpoutal druhou světovou válku), kteří byli v dětství týráni a v dospělosti se – v důsledku falešné představy o své výjimečnosti a příležitosti chopit se moci – dopouštěli neslýchaných krutostí. Tady už vidíme, že souvislost mezi péčí o dítě a péčí o věci veřejné je zřejmá. Klidně tedy můžeme prohlásit, že investice do dětí je věcí veřejnou.

Jak je to u nás s ochranou a péčí o děti, které nemohou být ve vlastní rodině?

Je zřejmé, že pro tyto děti musí být nachystány náhradní rodiny nebo zařízení rodinně orientované péče, aby nemusely jít do ústavu. I když stát proklamuje preferenci tohoto přístupu, ve skutečnosti tomu zákony příliš nenahrávají.

Které zákony?
Například příslušné paragrafy nového občanského zákoníku jsou nastaveny tak, že v podstatě upřednostňují ústavní péči. Je zde stanoveno, že dítě může být v rodinně orientovaném zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc pouze půl roku. Již se stalo, že v důsledku tohoto ustanovení musela řada dětí odejít do ústavu.

Ústavní výchova přijde stát levněji?
Naopak. Zatímco ročně vydá stát na dítě v ústavu zhruba 400.000 Kč, dítě v zařízení rodinně orientovaném jej přijde na 273.600 Kč ročně, což je o třetinu méně.

Proč tomu tak je?
Napadá mě jediný důvod, že stát chce za každou cenu zachránit ústavy.

Jak to vypadá v civilizovaných zemích?
Zcela jinak. Dokladem zaostalosti České republiky v oblasti rodinně orientované péče je fakt, že už v roce 2003 doporučil výbor OSN pro práva dítěte České republice, aby zredukovala ústavní péči a přijala efektivní opatření k usnadnění, nárůstu a posílení rodinně orientované péče.

Co navrhujete?
Je třeba urychleně změnit špatné zákony a prosadit dobré. Proto se chci stát senátorem.

Autor: PhDr.Zdeněk Papoušek

Zdroj: tojeon.cz

3. října 2014

Sdílejte s přáteli

Přečtěte si také

Nahoru